O lidovou tvořivost jsem se zajímal od nejútlejšího věku - prý jsem již jako tříletý měl na repertoáru několik desítek písní nejrůznějšího druhu - kromě lidových písní českých, moravských a slovenských i písně oposlouchané z desek Ivana Mládka, Václava Neckáře, skupiny Greenhorns a mnoha dalších. V dětství, stráveném v Černovicích u Tábora, mi navíc utkvěla dětská básnička. "Děkuji ti dítě vřele, kytku si strč do prdele" - "V prdeli je dírka malá, kytka by se polámala", což lze považovat za první exemplář mé rozsáhlé sbírky lidové tvořivosti tohoto typu. Získal jsem ho ve svých pěti letech od své o rok starší kamarádky. Moje první veřejné celovečerní vystoupení v mých deseti letech sestávalo celé z lidových písní mnou zpívaných a hraných na housle za tátova kytarového doprovodu. Tehdy jsem poprvé zjistil, že si takto lze vydělávat peníze, což bylo velmi příjemné zjištění. A kromě toho - protivná baba, která na mě předtím stále něco žalovala, úplně pod vlivem mého vystoupení zkrotla a začala mě zdravit první, což byl objev ještě příjemnější.

Nikdy jsem se nevyhýbal hraní s kýmkoliv, koho jsem potkal - hrál jsem u trampských táboráků, ve vinných sklípcích, s cikánskými houslisty - od těch jsem se naučil opravdu hodně. Velký dojem na mě udělala hra Rinalda Oláha, přes svého spolužáka na konzervatoři Davida Fottera jsem se seznámil s tvorbou Jaroslava Krčka, přes Markétu a Květu Rozmajzlovou se Zubereckými písněmi a se skupinou Limbora, setkání s Norbertem Šimonem vyústilo v aktivní stálou činnost primáše cimbálovky a ta zase vedla k cestám na festivaly ve Východnej a na Detve, kam jezdím rád stále a kde jsem měl tu čest hrát celou noc s fenomenálním houslitou Karolem Radičem. S keltskou hudbou jsem se seznámil během svého půlročního působení v kapele Irish Dew.

Moje činnost v Karmíně, v triu Hurdy-Gurdy, v Choree Bohemice a v kapele Jagabab mě přiblížila zpět k české lidové písni, spolupráce s černošickým Pramínkem mě přiměla vytvářet vlastní úpravy.

Lidová hudba mě přidržela u houslí v době, kdy jsem uvažoval, že toho pro potíže s rukama nechám. Nepřestává mě doposud uchvacovat, s jakou lehkostí a citlivostí ovládají špatným školením nezatížení lidoví muzikanti své - často vlastnoručně zhotovené nástroje. Byli a jsou pro mě velkou inspirací, jakkoli je moje cesta jiná. Právě tak mě těší, že tu existuje hudba, kterou si lidé hrají pro svoje potěšení, aniž by se sebeméně zajímali, do jakého žánru patří a už vůbec neřeší zhovadilou otázku, kterou si kladou současní skladatelé - totiž jestli jsou dost originální.